ŽENA.

„Mistře, tisknu vděčně tvou žehnající ruku, i tak věře v blaho dvou srdcí v jednom tluku. Na divy se plní úst upřímných mi přání: celý Eden v květu se nad hlavu mi sklání!

Co mám, vděčím otci; však od Boha je žena. Plesám, jaký se mnou div děje se a změna! Den mi smavě září a srdce slastně bije, kdy mi něžná žena kol hrdla rámě vije.

Odhalil jsem závoj a oko v oko vhloubil o toužný den svatby. Zřím: anděla jsem snoubil! Není z dcer snad lidských; mně anděl jest to věru, vděčně pravím sobě dní svatby ku závěru.“

Menachem ben Rekanat čelo v chmurné vrásky, vyčítavě kývá, léč klade do otázky: „Kolik trvá svatba dní, pověz, milý synu?“ – „Sedmero, jak mrav jest, dob dávných u pokynu.“

„Za dob dávných anděl i k dcerám lidským vcházel –“ – „Za choť já mám anděla, by žitím doprovázel!“ „Patříval jsi druhdy k mých bystrých učňů sněmu, a čest malá z toho dnes rabbi Menachemu.

Myslím: ženu pojal's! Již pomni, láskou nesni: Zda se za dní sedmero anděl neztělesní? Sedm dní a nocí – duch tady v tělo hutní, nevrátí se nebi, ač po něm stále smutní.“

Menachem ben Rekanat hladí shovívavě sivou bradu dlaní, dál zvídavě mu pravě: „Nejedl tvůj anděl až dosud z darů země, ani na tvé hrudi se nerozplynul jemně?

Anděla jsi viděl rouch snubních pod závoji – ruka s rukou, člověk jen s člověkem se pojí.“ Vážní kmet a co dí – tok klidný beze vzruchu. Váhou svou plať slovo, jež dojíti má sluchu:

„Netrať nikdy víry v choť – anděla svých kroků, byť jen dobrá žena šla v lásce po tvém boku. Žádáš syna z ledví svých – manželkou jest žena, která tobě před Bohem byla zasnoubena.

Víno pil jsi družně s ní ze svatební číše, v bolestech jí rodních pak slzy slíbej tiše. Jiná žena – sestra! Viz sestru ve své ženě, jí když rady třeba, když tobě; trud jest denně.

A kdy tobě třeba snah podpory, v zlu těchy, manželka ti matkou a žalu na oddechy. Světicí jest matka a vášní bez rozporu s důvěrou se sluní syn v matky čistém zoru.

A kdy ženě třeba jen vlídné z chyby výtky, jest ti dcerou; naprav, hned nelam křivé snítky. To jest žena. To buď: niv tvojich pilnou včelou, nad tvou ve snu hlavou již bzučí péčí bdělou.

Žena ti buď révou, jež k domu se ti tulí, byť se bouře nad ním až do oblaků vzduly. Buď ti hvězdou jasnou, kdy země tmí se němá – běda člověku, jenž ani hvězdy nemá.

Kořen – muž; a žena – buď korunou mu plodnou: ovoce mu nese a chrání střechu rodnou. Andělem jest dvakrát (znám k mladosti se svojí): snubu pod závoji, smrt na prahu kdy stojí.

Chladná víčka v důlky ti jemnou dlaní vtlačí a jde v doprovody, kde hrob jí věčnost značí.“