Hrát velkým pro smích, jen dětem na pochoutky?
Um nudný k návykům.
Mně hrají druhdy světa loutky
a já jsem publikum.
Bůh pro Smrt nechce vydat majestátu
Nám věčnou na vládu,
ač vrtká měna potentátů
jest původ zlořádu.
By šedin hlava mdlá se k spánku kladla,
toť zákon mistrovský,
sic pod vínkem bych vdovou vadla,
můj otče královský!
By role rodila a kvetly luhy,
lid berni nosili,
Smrt zištně, my jen za ostruhy
svět krví rosili.
Nu, králi pantáto, Vám z kronik vidno:
jsem věrná poddaná!
Čí hlava, srdce neúklidno,
já s katem obrana...
Hni tuhým jazykem, má moudrá bábo,
mluv, třeba latině.
Díš, alchymistko, „Ignorabo!“
i v rozluk hodině?
Jak v mrazu dědečkovy tuhnu boty,
kdes uhlídám-li Smrt,
má písnička hned nemá noty
a vtip je na padrt.
Tak vida smíška Rozumbradu, vida!
Vždy na mě s kropáči,
pak topí se ta lidská hnida
v slz plném krajáči!
Že obuškem ti hvízdnu kolem uší,
hlav, srdcí, rouhači!
Že Smrt k nám chodí pod loktuší,
mně vědět postačí.
Toť, pod loktuší! Tajemství svá skrýti,
– vy čtěte postilly!
i to, co klam a viny v žití
by rády ukryly.
Div s moudrostí to, na mou hříšnou duši,
by báby nešpetly!
Ví vše – taj halí pod loktuší,
vždy mlčíc – vysvětlí...
Toť moudrost, jako: Víčka očí dal mi,
bych bídy neviděl,
rty úst dal Bůh, mu pěti žalmy,
krýt v hladu zuby děl.