Kdo jsem, hádej, odpověz,
srdce moje, – jaký ples!
Touhou jara budím květy,
ladím zpěvné hlasy,
nevýmluvné blaha věty
píšu ve stín řasy:
mladá skráň se klade v dlaň,
plá jas ráje v snů jí tkaň,
k pocelu se vlní rety,
rozplétají vlasy – –
S písní chodím na pomlázku,
ale šlehám do bolestí.
Znáš mě?
Ano, lásku,
ty mé štěstí!
Kdo jsem, hádej, odpověz,
hlavo moje, – čí to ples?
Moje sestra, – panna, růže,
já jí brat jsem družný.
K oddechu k ní viň se úže,
se mnou v boj však mužný!
Mozol plň ti tvrdou dlaň, –
prosíš: Hoj! – já slyším: Raň!
a jen můj přec dotek může
sílit sval ti dužný.
Cit jest léč a bez vizíru,
já jen vstříc jdu nebojácný.
Znáš mě?
Na mou víru:
Život pracný!
Kdo jsem, hádej, odpověz,
duše moje, nač ten děs?
Kloníš hlavu, – svítá, svítá,
nedaleko do dne!
Hluboký můj hled tě vítá,
jak zor matky rodné.
Pokojně tě ujmu v dlaň:
Zoro, plaň! Slz rosa kaň
do věnců, jež vavřín splítá,
trnem neubodne
bledých čel, s nich vrásky hoře
mizí klidem nebožtíků –
Znáš mě?
Ano, v skoře
k želu, k díku.