Mně mlhavá pohádka světle – proč, nevím – napadla, jak do troudu zážehy sletlé tmou kanou s křesadla.
Tmou srší a mlží a hasnou, troud vlhký nechytá – – V noc měsíčnou průsvitně jasnou suť hradu prokmitá.
Hvozd kolkolem dumá a slouchá, dech taje šumící: Rej panenek lesních svá roucha zde bílí v měsíci.
Dlaň bělostná rosnatou vlahou tkaň kropí bohatou; pak ku hradu zvědavou snahou jdou loukou květnatou.
Hle, modravý plamen se chvěje a třese nad sutí, kde v hluboku poklady kreje sklep pevných klenutí.
Zda v těle, či krom těla, nevím: já zřel ty poklady! Je do kobek zazdili, zjevím, kde není prorady.
Ač nad hrobů sutinou vanou jen stíny života, tmou poklady pod klenbou planou, kde plamen mihotá.
V snech srdce k těm pokladům kladu, – smích vil ať netuší. Stín k zasutým ku hrobkám hradu jde v bílé loktuši.
A s útrpným úsměchem hledí zor panen k stařeně, snad vlasů jí nechápou šedi, proč chodí zlomeně.
Jen plamínek pokladů lekem se bledě tetelí – – Mně mlhavé pohádky vděkem se oči zamžely.
Mha přede mnou, za mnou a všudy! Jest těžka, sychrava, že nevidět stezky, kde kudy lze vyjít z mlhava...
Cookies on Poetry Cove