Tmou se smráká. Kulich láká... Odtud, odtud, jinam!
A po tom na hruď v bolů poutech dlaně rukou spínám?
Nad mátohu temna k Bohu duch můj chvátá letem,
tlí tělo v hrobě u hnilobě černé hlíny hnětem.
Nad oblaka duši láká blankyt neobsáhlý,
z dna tmy a trudů, tuch a bludů do vysoka náhlí.
Domů, domů z pout a mrákot den ji vítá slunný,
mlh průrvou snady nad záhady čítá Věčna runy.
Kletby viny odpoutaná, bez ran, bez úhonu,
bádá v hymen chorovodu tajů za oponu,
jdouc z viny brodu ku přerodu v divů světlou clonu.
Nad trouchnivou truhlou slehle rov, hrob zapadává,
nad setlelým srdcem v tichu vadne, vadne tráva,
ač prachu v hloubi lichým klamem o květech se zdává...
Nad hlavou mu duní zvony – neprobudí spáče,
ni rmen mu rovů nad záhony rosou nezapláče...