Ty dítě, nevzpomněl jsem... tlíš v zemi sedm let,
co v studánky tvých očí jsem hleděl naposled,
a potom podzim přišel, – prý první podzim zdravý! –
v něm nad tvým čerstvým růvkem dvě skláněly se hlavy.
Sníh sešlehal je stáří... Mne život jinam ved'.
Až po létech zas vidím tvůj obraz, něco tret,
tvá panna do dnes nosí flÓr přes obličej tmavý,
a střevíčky kdos řadou vždy k postýlce ti staví...
Tvá matka ustaralá čte v tají Heyduka,
čte všecko o své dceři, div srdce nepuká...
a letní podvečery stín na město když kladou,
jde na hřbitov... Tvé družky ji zdraví promenadou...
Já divím se, mé dítě: květ v jaře zlomený
v hruď věrnou nezapouští přec bolu kořeny...