Z hluboka půlnoc odbily
a stanuly pojednou v chodu.
Kde budím se? V hloubi mohyly
a nemohu, nemohu z hrobu!
Hlucho a němo a temno je,
ston úděsu v hrudi mi vzlyká,
tmou v útrobách věčnosti orloje
jen červotoč vrže a tiká.
V leb rány spíš kladiv chci dunivé,
než v dřevě ten slouchavý klepot,
spíš bouři a blýskání ohnivé,
než tmu těch tápavých slepot!
V tmách kolkolem prostor nezměrný,
však tísní jak propadlá truhla,
v ní v příšerný důraz dotěrný
dum otázka ledově stuhla:
V hrob za živa životem dovlečen?
Sic kovkop z tmy hlubiny těží,
leč mrtvý buď rovu povděčen,
že pod ním již mrtvě leží.