Ach, je nás tu, je nás po světě
těch sirot až nadbytečně!
V klín matička věčnost odtud k sobě zve
co chvíli jedno Věčně.
Byť zasáhlo i v chod orloje,
z tmy pjalo se na nebesa
snah dočasných touhou nesmrtelnosti, –
v klín matce potom klesá.
Hrob zavoní douškou mateří – –
Máť povzdychem hojí skrytě,
čím macecha Bolest, otčim Život kdy
jí upral věrné dítě.
Sic div to: v muž Věčně vyrůstá
jen otčíma tvrdou pěstí, –
vrať matka však Věčnost jedno Věčně v svět,
my na obry vzrostem v štěstí!