Váš slýchám sten v té smutné noční chvíli,
pěst vichru když mi buší do okenic,
vy černé lesy! Zmlkly zpěvy pěnic,
jen meluzina hýká tam a kvílí.
Mlh plíživý z vás přízrak vstává bílý.
Zem stůně jesení, vše barvy měníc,
jak otrhaná žebračka, jež ceníc
svou krásu kdys, teď v bídě hladem šílí.
Déšť chladný roztekle mi po skle plíská
a skulinami skučí to a hučí...
Mně po dnech slunných v lesích se tu stýská,
kdy květy pučí a vzduch písní zvučí!
Jsem věru rád, že již je zima blízká,
jež ledného vše sevře do náručí.