U černých vrátek hřbitova
tak váhavě pod večer stojím...
Pravda již, Bože, do slova,
že matce své pohřeb strojím...
Komůrka hrobu hotova,
však pohledět do ní se bojím...
Stát chci jak socha kovová,
a myšlénky k tomu si zbrojím.
V tom jalo se srdce zděšeně ptát:
Což nemáš tu mrtvou hlavu již rád,
chceš bez citu pro její vrásky a šediny
stlát pod ní pár borových třísek? –
Odvracím oči... v nich mě cos
řeže a pálí jak písek – –