Čas řítí se jak jezdec divým během,
sny, touhy srdce drsnou pěstí chvátí –
a Adamovi den se žití krátí,
vlas prokvetl mu chladným stáří sněhem.
Jej týral život mnohé rány šlehem,
co vzal mu, více v dlaň mu nenavrátí,
se stromu poznání plod hořký klátí,
co vzkvete mu, to spálí krutým žehem.
A přece obrátí-li oči kalné
v tu stranu, na prahu kde rajských dveří
mu mečem anděl kynul v kraje žalné:
Svit sladké naděje mu v duši šeří,
i strasti zapomíná rány palné,
že v ráj se vrátí, blahé touze věří.