Buření byť jen zarostl,
byť trní a bodláčí rostil,
modlím se: týž hrob srdce mé
by na věrné hrudi hostil.
Co by ten rov byl jen s mou dlaň,
jak škapulíř na srdci nosím,
líbám ty svaté ostatky
a těžkou je slzou rosím.
Zelený růvek zapadlý
jak skřivánčí hrobeček v jaří...
Ale mně horou týčí se
mých nebes na zápraží!
Balvany ráj můj zavalil,
slz proudným již odolal řekám!
Na prahu rájů zavřených
dlaň marně vzpínaje klekám.
Na dětské pídě měřím hrob,
k trav kořínkům hlavu až chýle,
ale to srdce mateří
jest ode mne dálné míle...