Jdu lilijemi, snů jich květnou sprchou stelu
sníh lože, cudný sníh,
dech blaha dýchám z vůně jich a pelu,
co netřísní je hřích.
Stvol lilijí mých závratí se chvěje
dvou nohou v letmém střetu –
stín Kristův zářící jich nad kalichy spěje.
Ret na skráň matčinu-li tisknu ku pocelu,
v chlad vrásek, hlubých rýh,
ptám v úleku se ženy po údělu,
zříc slzy v očích mdlých.
V tuch výsluní si srdce myrtu pěstí.
Kéž na rozkvětu
by zrůdně neplaněla do trnité tresti!