Noc početí jsem neproklel, ni ono jitro letní,
kdy zaplakal jsem vyvrhelem světa na hnojišti,
noc odkud odvede mě říše do zásvětní, –
jak na jatkách jen mlčky čekaje vždy rány příští.
Již obzor můj se jasní! Mrak se s mraky střetni –
Kdy nad hlavou se těžké chmury tříští,
z nich po lučinách mých se živná rosa blýští,
a kypí rozpuky dnů slunných snové květní.
Blíž slunci letí touhy dědičné mi orli vzletní:
Tvůj chléb, Ó Kriste, kladu mísku na obětní,
krev hroznů denně Tvého do kalicha prýští.
Vnuk okouší, proč dědové – zpět řadou nespočetní –
snad s cepy v rukou mřeli na bojišti.
Mně v klidu tuch se smíří, o čem praděd sníval,
dlaň nad biblí kdy spínal na lípovém stolu
a hlasem tlumeným si žaltář písmák zpíval.
Kde pramen zasutý, mně nový z něho příval
vlaž ústa dál a k nových zpěvů sklízni!
Bychť cestou k němu padnul úpalem a žízní,
o kámen nohu potknul vývratěmi zmolů,
vzdech poslední jen notou smírnou vyzni!