Co v sobě tajíte, černavé tůně na proudu mrtvém rameni, v zelených řasách a v bahnitém lůně? Nad ním si třtiny šumění
ševelí šeptem a leknínů vůně opojně těžká k omdlení nepohnutě leží v dusném vedru – kam v hloubku lana dužnatých stvolů
pod cudných květů lupení srdce mi táhnou dolů, kdyby se nechvělo, hluboké tůně co hnusu tají v bahnitém lůně
na proudů mrtvém rameni... Rusalky zelených vlásků, smích na rtu, sníh na vábné líci, zurčivým smíchem sem hochy kdys lákaly při měsíci, na smrt by líbaly je a zrádně pak rdousily kšticí?
Vodou prosáklý mužík v tůň s chechtotem na svůj snad svátek pod pokličky tam střádal si dušičky nekřtěňátek, zlobou až sípal tlum bab? – To kolkolem hlavaté vrby svistivým smíchem si zlým až ztřásaly zdoupnalé hrby!
Tesklivý pláč ale pod vodou zněl, chvěl se vodníkův statek: siroty tlumený vzlyk prsů žádal si zrazených matek... Za nocí světlých se hladinou mihnou jen stíny teď mloků, odráží hvězdný se třpyt – svit lampičky v mrtvoly oku...
Tajemně dumá či spí němě nehybná hladina snící. Vleklé mlhy se po ní v slz navlhlém rubáši táhnou, duchových dlaní si vzmachem v stín rákosí hledavě sáhnou – plyne jím zaleklý vzdech, tichem táhle se tetelící..
Bludiček zamží se roj – kmit nad rakví pohřebních svící. Ze shnilých kořání v šer plaše tryskají, tíhnou a skáčí; nad utopenců se hrob vír ohnivý snáší a stáčí, jimž písek a bahno tmou dávno zalilo strnulé zraky,
do kostí ožraná žebra kde hostí jen líné raky: vyjedli srdce i rty i ubohé ohryzli ruce – křehké jen třtiny se křeč chytla zoufale ve smrtné muce... Na nimi chvěje se třtí, slz rosou květy zde pláčí...
Hladiny tmou – viz! – leknínů terč jasem bělostným svítí z kahanu listů v tmy noc; cudným plamenem nad zrádnou sítí omamně dýchá a voní, pel roní, z vod zářivě tryská, jež pod ním hnilobně páchnou; dno mrví bahniska slizká –
vyvře bublina z nich a plaskne nad hladí hluše, jak by se v bahnu tom dole zas zalknula sklamaná duše... Světýlek sinalých kruh z tmy nad vodou tančí a blčí – černavá tůně však němá jen zarytě mlčí a mlčí.
Co v sobě tajíte, zamlklé tůně na proudu mrtvém rameni, v zelených řasách a v bahnitém lůně, nezradí třtiny šumění...
Nad hladí němou leknínů vůně opojně těžká k omdlení nepohnutě leží v mrtvém vzduchu... U břehu vetchá loďka již hnije,
v trav skrytá bujné zeleni, zlomené veslo slizem se kryje: nezčeří více hlubokou tůni vod hnijících dne na výsluní
na mrtvém proudu rameni.
Cookies on Poetry Cove