Němy jsou zvony Velkého pátku, mlčí truchlé zpěvy, umlkly pašijí bolestné výtky, tupý rachot dřeva – –
Kříž černý starobou tu před oltářem leží a tělo Syna člověka tlí na něm ubodané, krev ustydlá z ran tmavých olovem mu kane, mráz smrti po stuhlých se údech sině sněží.
Jak pohozen tu leží na dlažicích, jak ukopaný, zlobou ušlapaný, v prach vmetený, han hněvu ve psí daný od rodných bratří, s kletbou zla se psících.
V apsidě siré smutkem truchlí oltář holý, jak ruka žoldácká by byla orvala mu svatá plátna, a nad ním rozpryskaná archa věk památná: Hle! Mistr se dvanácti v pozástolí
Zákona nového hod lásky strojí prvý i Miláčku i zrádci Tělem Svým a Krví. Však není povržen ten svatý kříž. Kdo žitím usouženi, kolem poklekají
a lítostivě kloní těžké hlavy níž, ran jizvy suché rtem až na krev znova zulíbají. V nich chápu tajemství, div srdce nepuká mi bolem. Ta černá roucha neleká mne nad oltářním stolem,
jen z toho děs mi: k čemu halí ony tuhé, mrtvolně tuhé rysy? Kdo klame tu mou duši, zrakům na odpory: Ne hrobů tajemství, dnes taje života tu zvíš! Mráz obav bolestných se v úžeh touhy zvědné mísí...
Dne tajemství když týčí temnou záhadou se výš, zrak na něm lpí a hrdlo rdousí úžasů mi svory, jak v tmy bych padal s mraků, hlubin rozbádaných nad údolem – – Již padá roucha, chrámu opona v dvé roztrhla se kdysi,
taj života se jeví – opět bolů těžký kříž! Jsem pod úderem blesku v bouři nalomeným stvolem. Živote, Velký pátku velkého týdnu Věčnosti, v jho tobě se klaním u pokoře,
líbám svůj kříž, než nad hrobu temností dnem velebným bílé soboty vzkříšení svitne zoře! Zrak v slzách, v slzách věčnou lampu hledá. Jen temno posmoudlé, jak doutná po kahanu,
co nad mrtvolou hasne vzdechů ve průvanu, teď ústrašno... i sirou noc až děsí tváře bledá. Svěc žlutých dvanáct doplanulo na trojhranu, jen za oltářem choru odsvit utajený
se tetelí a mžiká, toužně rozechvěný, ven vytrysknout a zjasnit chrámu jarně vlhké stěny – – Naděje, nehaslá jitřenko našich dnův, plaň u Velký pátek života v útěchy svitu,
jak po temných hodinkách bílá svíce plá vstříc zněmělé touze modliteb z apsidy v poúkrytu!
Cookies on Poetry Cove