V hrob puklým kamenem zde hledí Víra,
jak anděl krásný, křídel vzneslých k letu,
v tmu hrobky sypouc hrsti bílých květů,
a nohou drtíc bludných pochyb štíra.
Kdo pod obrazem slzy s očí stírá,
čte na útěchu ze Zjevení větu:
Tam zmlkne pláč a povzdech bledých retů,
až dnů zde bědných naplněna míra.
Ne za hrob jen, ať v žití boj nám plane,
svým křídlem chrání skráň jak věrná druže,
krev stírá vlídně, z ran jež srdce kane!
Znak víry v Boha, víry v síly vlastní
nám září-li, v boj kleslé rámě tuže,
my k štěstí za hrob jdeme žitím šťastní.