Smrtničko, milá kmotřičko,
tak mi Vám k mysli je tklivě,
jak byste dušičky vodila
po snů mých truchlící nivě.
Na mysli smutky uvízly
jak jeseně pavoučí sítě,
z mračen mých vzpomínek do srdce
slzami sychravě mží – tě.
Smýčím si lebky tmavý kout:
Chci jasno tam, na mou tě duchu!
Před zraky mlhou táhnou ven
stíny mi hnilobných puchů.
Na prahu žití, věřím Vám,
mně na mozku pověry hlodou,
tajně mne Smrtka nepřejná
skropila umrlčí vodou.
Proto má duška lekavá
v snů koutku se větřivě krčí,
do světa hledí – jak raněná
laňka, jež dopadla v smrčí.
Z levého boku po mechu
jí krvavý pramének crčí,
pozdvihne hlavu k poslechu:
v hrdle jí bolestně chrčí...