Tvář Kristova se na zašlém tmí zlatě.
Zrak bolu pln zpod těžkých víček zírá,
ret k výčitkám se hořkým pootvírá, –
to obraz věrný vtisknut v bílém šatě?
Duch nedověrný stane na Golgatě:
kat hrubý peň tam s tělem zdraným vzpírá,
hřeb trhá prudce svaz – a Kristus zmírá,
svou hlavu kloně k smutné kříže patě.
Ne výčitka, – než soucit, odpuštění
z těch očí zří, co dole v pustém klení
se zdvihá pěsť a krev se záštím pění,
když bez slzy již dřevo na vražedné
Máť podlomená tiskne skráně ledné –
a bílý den v tmy hasne neprohledné.