„Pod okny sedlo, důlky mi dlabá
to hrobníků starobné Věště...“
– Do kola s okapu tichounce
tmou tleskají krůpěje deště.
„Mamičko, kdo to na vrátka ťuká,
jak nesmělý kotníček dětský, –
Čekanka snad to je kantorův?...“
– Spi, dítě! Spí hodné již děti všecky!
„Žebrem jde k faře, hartusí, klepe
z hor obejda, bláznivá běhna...“
– Almužnu dám jí, ať o dům jde
a nám práh modlitbou žehná.
„Hosti jdou na hody, dokořán vrata,
jdou hlukem z pomalé cesty –“
– Kdež budu já, mé srdéčko,
než dokveteš do nevěsty!
„Mamičko, v očích divně mi svítá –
jest nedlouho do ranní rosy?
Včelky snad pláčí již po květech,
kdy klepou se k žatvě již kosy?“
– Daleko ráno. Tušíš-li kosu,
svým ramenem zatknu dvéře,
za zámek srdce k nim zavěsím!
Spi, dítě, v mém náručí u důvěře!
Podřímlo dítě s otčenáš,
Smrt hýčká je, tuch mu pochyby béře.