Svůj vetchý kancionál život denně
mně otevírá těžkou rukou přísně, –
v něm listy ztýřelé vlhkem páchnou plísně,
slz tuším stopy snad každé na písmeně.
Tak koleno jej dědí po koleně:
týž hlasný povzdech polohlasné písně,
táž radost zaleklá, doráživé tísně,
vždy po červeném písmu křížek černý k změně...
Již za pradědka život notoval tu knihu,
děd vraním brkem po straně psal stesky,
rod celý po něm v sdílném okamihu.
Sám čtu a píšu při louči... Ruka má se chvěje, –
a proto mnohá stránka prázdna zbyla,
a mnoho škrtů v tom, co žití kancionál pěje.