TRPASLÍK A UMĚLEC.

Jeho Milost Filip Čtvrtý – o něm nedím ani hles! – odměnil tvé malby, črty. Don Diego Velasquez

dvůr maluje, koně, chrty, pídimužů, bláznů směs! Pablillos tu od plic duje, honosně se naparuje

jako řečník před bab soudem; rád, že svět mu potleskuje, mne jen malým zove bloudem. Pídimuž don Juan v krajkách

zhrdá mnou. Též Esop v bajkách hledá vtip, mne čelo v pot, já jsem mu jeho kratiknot jeho světla zhaslé svíce.

Hádáme se, hašteříce, sousedé jak novotní, ten je méně, ten je více – různé snopy v oplotni!

Proč jim tedy neuteku? Co se pouty smíchu vleku, že se listy foliantů hrabu jako knihomol,

ač jsem tvor jen trpasličí – od úleku, od úřeku! – který moudrou vrásku líčí na čele a ducha bol –

hlava balvan, loutka dřík, hlava meloun po gigantu, tílko mandragory stvol. Tlumím vzlyk a počnu křik – –

„El Primo, však mandragora!“ pochvalné mě štipky nuzí, a přec Maurům v Andalusí sluje lampou skřítků ona:

že prý stonkem svítí v noci, bláznovství je k odpomoci. Leč kde já? Mám práznou hrst – k ochraně jest bezúčelná!

S obry mám jen úbolky! Pozdvihni jen hbitě prst – moje hlava vodnatelná trhne sebou nevolky

a přec nepohnutě sednu, čekám ránu, ještě jednu – za zlý vtip, nač okolky? – ač tvá ruka umně dělná

na plátno mě čarujíc, ani štětce dotekem postavě mé neublíží. Díky tobě, sennor, dík!

Pod kloboukem k levé straně, nad knihami k velkých haně, jimž je kniha hloupé nic, oděn pěkným oblekem

na diváka klidně vzhlíží El Primo, dvoru trpaslík! Proč se lekám, stále chvěji, ač klid v bledém obličeji?

Vždy se bojím úrazu! Pod srdcem mě matka nosíc, spadla se mnou se schodů. Plakala pak nad košíkem,

božímu kam obrazu – mrzáku – mně ustlala, a s tím smutkem a s tím vzlykem, krasavcem se nehonosíc,

urozených původů, mne dětstvím vedla dřímala. Poprvé kdy sladce hnula moje tvář se na úsměv,

guitana mě uhranula; snad v té bábě Maurů krev. Když pak ve mně kluk se budil, nač bych po koutech se trudil?

Na ves, mezi děti, ven! Kámen z ruky soka frčí do hlavy mně; krev tu crčí, v lebce hučí, v očích svítí,

kdes vod šumí vlnobití, zní jím lup a prask a lusk na záhlaví pod temenem, až mě volá matky sten

k životu zas. Bolí, bolí – – Mokvavá se rána hojí a já hledím okny jen, kde se děti rvou a hrají.

Zas mi touhou oči plají, mezi ně. Tak mezi nimi rostu, nerostu. V tmy koutě nad chlady se jara rmoutě,

chudoby jen láskán puchem, tajím cit. Ven vtip a šprýmy nad šťastnými, bohatými! Mladé tělo, stárnu duchem.

Svět kol vidím barev jasných, ohyzdu však navždy v sobě. Co mi zbylo na ten blud? Duši mám též! Sám jsem odkryl

v sobě tuto útěchu, pohledem tvým potom tknut, – umělce a šlechtice – obrazu, své ku podobě,

pravím: Nedbám posměchu! Věřím: Každý mne jest lepší! – nemluví-li, nemaluje, slov a tváře nelíčí,

jak tvůj obraz: nelichotí, ať ten onen grand se zlotí, že bůh z něho nekřičí. Já jsem také lepší, mlče,

ale slovy – prudké vlče, činy – larva opičí: co kdo činí, dobře činí; ač mé vědy jinak míní...

Věřím v soucit lidí velkých, – obřadný můj Dieguito! – ve vděk mocných světa toho, a přec smíchu lítice

nedvorně kdys hruď mi drásá, ač mně potom vás je líto: Trpaslík a velkým směji do očí se nad knihami!

Mezi řádky okna zejí, jimi vidím světa klamy. Stín má obraz. Přec v něm krása. Člověk jsi a šlechtic rodem,

malířem, jen jako jiní. Rytířem co tebe činí? Tahem štětce, barvy bodem na šatě ten kříž to hlásá?

Obraz „Meninas“ již končím, v dílně samoten. Tu sama Jeho Milost vejde tiše bez průvodu sluhů, ku stojanu plátna mého kráčí,

co já místo v úklonách mu volním, uctivě mu ustupuje na zad. Španělský jsem grand, a král tu stojí! Jeho Milosti jist přízně jindy,

svého vědom umění a díla, jemuž pohled můj ni výtky nemá, čekám znalce posudek a chválu. Jasným pohledem král zkoumá obraz;

od postavy těká ku postavě, s otce lichotou se na koleno níží před infantkou Margaritou, mluví k ní, div nehladí jí vlásky,

neceluje růžová jí ústka, – dítě od domluv jak své by donny zářná očka obracelo po něm, z komnat sem jej přicházeti tušíc.

Rdím se radostně, an král si chválí. „Krásně, Diegito, velmi krásně!“ Slovo má i pro psa na podlaze. Vstav, kam hledí bádavě a přísně?

Já jsem tuto zpodobil i sebe; štětce v pravici a v levé ruce palettu, tak stojím v rohu malby. Jeho Milost náhle s nelibostí

mračí brvy, slovo tlumě na rtech, svou by nekáral chval unáhlenost. Pomaten, hlas na omluvu hledám: Jeho Milosti jen po rozkazu

odvahu mám postavit i sebe vedle infantky, ač do pozadí – leč tu mním, že nalézám už chybu. Mlčím tedy pokorně. Tam dvéře

v přítmí pozadí jsem nechal otevřené – – Maloval zde umělec a dvořan. Onen nechybil, však tento pykej, za onoho – malebnou ač – vinu!

„Sem pojď, Diego!“ král z uctivého ústraní mě k soudu volá příkře. „Umělec prý bývá domýšlivý; v díle jeho neoprav ni mouchu

ruka cizí, v úmyslu i dobrém. Však tvůj vládce dá ti poučenou. Palettu sem, štětec! Zmiz ta chyba!“ Jeho Milost umně mísí barvy,

rumělku i kapku sloní černě. V duchu skvrnu křičící už vidím na pozadí v pruhu světla z dveří, v nichž dlí dvořan s obnaženou hlavou;

neb kříž dokona a z rohu k rohu po obrazu celém. Král můj nedbá pokory a úzkosti v mých rysech, po mně ani stranou nepohlédna.

Na můj černý šat – tah zručně k tahu – maluje kříž na prsou mi rudý řádu svatého Jakuba... „Sennor!“ u vděčném jen dechnu překvapení,

Jeho Milosti se klečmo kloně. Vznešený můj pán, král Filip Čtvrtý chvíli na mě hledí; kyvem hlavy tvrdí milost svou a beze slova

do svých komnat ráčil odejíti. Neptal jsem se, kdo tě volil! V tom můj nápad nevrcholil. Co tě, co tě činí větším,

na to ptám se, o tom řečním! Velký, hrdý Dieguito, folianty ceň mi tyto, nad nimiž mě maluješ!

Špargály to, pergameny, kroniky a rodokmeny. Rytířem sám král tě činil. Z odkladů kdy's neobvinil

kapitolu řádu též, přijati že váhá tebe do svých poct a slávy nebe? Ne tvá cena, háv tě šatí.

Starých písem pouze platí pergament a husté síto červotočin. Račiž tedy – to můj vtip a smích a škleby –

k tomu stačí trpaslík, co dokázat máš naposledy z lidských úst a němých knih! Vznešeného ač jsi rodu,

hrdý na svůj původ slavný, po tři léta hodiny hořké máš a žlučnou zlobu, než-li řádu kollegiu

dokážeš svým rodokmenem do kolena za kolenem čistotu své rodiny, modrou krev a bílou pleť,

k pěti bodům odpověď: do tvého že rodu nikdy nevženil se Maur ni žid, nevdala se ani Maurka,

Židovka neb konvertitka; potom, otec a tvůj děd že nebyli kupci nikdy; za třetí: že umíš jezdit,

vlastního sám koně maje; čtvrté: na souboj-li vyzván, ač nectné viny nevěda, zdas výzvu přijal a se bil;

za páté, žes od obrazu jeho Eminence Borjy, kardinála z Toleda, platu nepřijal, jen daru,

ku příkladu: plášť jen nový, stříbrnou snad sponku na něm. Hleď i oslař svědky loví, bez osla jda k alkaldovi!

Od Madridu do Oporta svědky sháněj, důkaz veď, než háv řádový tě zdobí, bys byl jiný, než jsi teď:

královský ač malíř dvorní – trpaslíků, šašků, bláznů, holičů a honců druh, kam tě dvorní obřad klade,

ač tě staví nad náš kruh umění tvé a tvůj duch. Dovodil jsem vše, co řád si žádal. Hrd jsem po rodu, muž, neustoupím.

Vytrvalost vítězem mě činí! Nejsem kramářem, ni lichvy židem. Nelze volit výšku svého stromu, okolí a půdu, v níž tkví kořen.

Však co nesu, nedám dětem rváti. Bychť byl v umění i trpaslíkem, a můj soudce nade mnou se týčil v postoj honosný – jak na obraze

blázen Pablillos – své kladu barvy trpělivou prácí na svá plátna v tichém světle střízlivém, jak vidím. Jsem co jsem, dlím klidně nad svou prácí.

Chlubní markýzové hledejte v ní chyby, že i trpaslíky týmže štětcem líčím jako grandy, donny, krajkoví a zlato – nemaluji každého já blázna,

ni vhod každému, kdo gigantem jest ústy.