Tma večera jak tučná hrobů dávnoletých hlína
v chrám dusné vlhko kupí; tlí v něm s trouchní kvítí
puch ulic, svátý s prachem do pavučin sítí,
chlad hrobek zasutých, měst hříchů vonná špína.
Jak Bůh by odešel,... lampa v slzách krve uhasíná...
Jen oharek mi s čmoudem v brevíř z boční lodě svítí,
dav s hrubým hovorem kde ven v plyn svítilen se řítí,
a s pláčem duše tajeným ven klesá postať stinná...
Hu – v průvanu se klátí s chřestem na řetízku
stín hmotný na zdi, – seschlé useknuté rámě,
jímž lámal svatokrádce kalich v mrzkém zisku.
Mě hrůza stinadel tmou škrtí v rozhněvaném chrámě,
jak na hrdle bych cítil v mrazném stisku
tlak prstů kloubnatých a kostlivé to rámě...