Jdou k stolu Páně, hor chudých drobné kvítí,
u mřížky bílé prostřené jich klečí řada nízká.
Dnes k hodu jich se celá modlí tady víska
a ranné slunce Bílé neděle v chrám stříbrem svítí.
Co tuší asi, jak ta dětská srdce cítí,
kde rajská brána otvírá se blízká...
Že mezi nimi nejsem – zrak se nebesy jim nítí –
mně stýská se, mně po dětství se stýská.
I knězi mladému se mírně ruce třesou,
– zrak vlhne z obav chmur a vin a bolův? –
když Tělo Boží k dětským rtíkům nesou.
Na kůru kantor sivý v slzách nevidí svých dětí.
Dnes, hudec prostý, v nadšení jak anděl Fiesolův
jim staré tklivé motteto hrá tiše po paměti.