Kam srdce zapadlo... V tmy stuchlé hladomorny,
kde plíseň zelení se mechem po ztýřelých kostrách,
kam pavučinou nebloudí ni tenký přísvit zorný,
tmou v mátohách kde bloudí příšer bledý postrach.
Zdi slizké v kámen vsákly povzdechy a stony,
zem loká krev i slzy němě do prohlubně.
V zeď nehty vězňů ryly kletby mrtvé na zákony,
jimž mistr popravčí se s pochopy smál chlubně.
Kdo srdce povrhli v tmy truchlé hladomorny,
když týlem vytrhli i jazyk na pranýři...
Jen záchvěv ještě, bolestný a vzdorný –
a v chladné tmě již červi v mrtvém srdci hýří.
Tlí srdce pohozené v puchu v černé věži,
květ nad ním nechví se a vzdechy nezavanou –
Však není srdce zlosynné, co v hladomorně leží,
vždyť nad ním se stěn vlhkých tiché slzy kanou.