Řad bílých oblatů – žalm v ústech na ozvěnu –
skráň k postřižinám kloní v gremialu plenu,
ne v stáří vetché dlaně slzy mládí skrýti:
vždyť touha letmo spěla z osudí los odříkání vzíti!
Jdou světa zajatci to Bohu na výměnu.
Kštic poutce střiženy – – Skráň volná vděčně cítí:
sněť oliv odevzdaně výkupem jí k věnu.
Peň modliteb však bouř-li drsnou pěstí chytí
a květy rve a rve – mír, vidin slibnou cenu?
List snětí zdraných vichor honí sadem,
vír života v prach slunné květy smetl,
by duše v bolu mřela bez ovoce hladem?
Leč zdravou dření proudí míza dál – – Jí nutno,
peň jarem v nově příštím bohatě by vzkvetl!
Do květů budoucích však duši k smrti smutno – –