Zde postůj chvíli! Velebná se koba,
však tichá, chmurná klene v chrámu koutě.
V prach kleknout v stesku vzpomínky zde zvou tě,
že byla doba, byla jednou doba – –
Co bouří svála divá věků zloba,
zde vzpomínáš, jak nad hrobem se rmoutě,
a srdce teskné zachvívá se v poutě,
jímž spjaly je i bol i obžaloba...
Zde kámen chladný tělo světce tají,
jenž na vítězný zápol z hrobu vstane,
až nejhůř bude v smutném českém kraji.
Proč slzíš, – nevíš – nad ten hrob se chýle,
když po velikém pátku v tichu vane
tou kaplí plesný zpěv: „Vstal této chvíle...“