Ne Seraf mystický v snech vytržení
jak Františkovi na alvernské hoře, –
svá stigmata i v bok i v údy tvoře,
nás oblétá a raní život denní.
Krok nohou vede břitném po kamení,
v slz proudy tiché mdlé nám ruce noře,
– sám zbolavěl je, mozoly v nich hoře, –
krev ran víc jitří chladu pavučení.
Jen časem vtiskne nadšení nám zoře
své stigma v skráň, jež pochyb zbodly hroty, –
s ním ku křtu duší vstoupnem v krásy moře.
Ne na trh k divům flagellanti nazí,
svá stigmata cel nesem do samoty,
kde pečetí svou smrt nám srdce zmrazí.