Kde, Smrtničko, jsi chodila?
Já na soud lidi vodila.
To na soud přísný před Boha,
kde končí zem a obloha.
Dnes krále tam jsem dovedla,
když k ránu zora pobledla.
„Kdo na bránu to zabušil?“
Pán ptal se. Petr odtušil:
„Jde, Pane, bledá Smrtnička,
a králova s ní dušička.“
„Nech čeká, čeká do doby,
až hrob mu tělo pohrobí.“
Král u bran sedí, u ráje,
mžik oka – věčnost teskná je.
Když duše branou prochází,
ji smutným okem provází.
Když hrobní kámen tělo skryl,
král v slávu nebe předstoupil.
Jas ráje zrak mu oslonil,
jak před Bohem se poklonil.
A zachvěl se jak bouří klas –
Bůh vzal jej přísný na potaz:
„Rci, nedal's nikdy příčiny,
by klel tě nářek chudiny?“
„Co měl můj život let a dní,
stál k boku sbor mi poradní.
Bděl strážně... nikdy nedozněl
mých poddaných mi k sluchu žel.
Když u bran ráje stál jsem však,
co viděl na div smutný zrak!
Šly mimo nuzné postavy
a bědné k patě od hlavy.
Já nezřel nikdy žádné z nich –
teď znám je jak svůj vlastní hřích!
Kdy vzhlédnou okem strhaným,
král – trnu před svým poddaným.
Tvář chorá, vyčítavý hled –
ach tuším, jak jsem bídou klet...
Suď, světlý Bože, rozbože,
buď milostiv, hněv odlože...“
„Že v sluch ti nehřměl nářku zvuk,
vstup, duše, do očistných muk.
Bys viděla a slyšela
a soucitem se zachvěla.
Co měl tvůj život dní a let,
plač nezhojených lidstva běd.
Pak očistěnu, v radosti
tě boží láska uhostí.“