Zem kryly noci mrákoty –
šla Matka boží s Golgoty.
Páž Janova ji vzpírala,
neb hořem Panna zmírala.
Šla s hory, kde pněl za viny
Syn její mezi zlosyny.
A plakala a plakala,
až krev jí z očí kapala.
Tam skála krví vzplanula,
kam těžká slza skanula.
Ta vypučela poupětem
a zkvetla rudým rozkvětem.
Když přišli blíže ku městu,
vstříc vyšlo dítě na cestu:
„Ach, Matko boží, Matičko,
Ty postoj se mnou maličko.
Rci, Tvůj kde Syn je laskavý,
jenž nemoc očí uzdraví?
Ten prosbě vroucí povolí:
ať už mě očka nebolí!“
„Víc nevděk už ho netíží, –
mně Syn dnes umřel na kříži.
Však Bůh kde divu neděje,
tam pomoc matky přispěje.
Ať sama zmírá v neštěstí,
lék pro dětí má bolesti.
Květ utrhni si slziček
a potři víčka očiček.
Zrak chorý divem ozdraví
a bolest tebe ostaví.“
Hned na slib boží Mateře
tak činí dítě v dověře.
A divem zdrávo – z povděku
ctí Pannu v zbožném pokleku.