SILENTIUM.

Tvůj hřích tě, duše, vrhá v pekla tmu a plamen! Mží před Svatým kmit věčné lampy matný a v chrámu tichých klenbách drtícího Amen se v lebky hřebem bije důraz nevývratný.

Hruď bolest zadrhla vin řetězy, jich tíha již beze slova hrůzou hrdla rdousí, – kde temné kouty, trest a pomsta číhá. Jak trupy mrtvol po krvavých polích,

tlum noviců to v kápě zahalených vin hrůzou skácen leží na dlažicích holých. Stín člověka, jenž dumá ve kartuzí, v ráj hledě vytržen i v pekla dýmné strže,

pych těla bičem drásá, v žízni hladem nuzí, jim hlasy vichřice dech v prsou zmrazil a žhavý popel na hlavy jim sypal, slov břitkým ostřím sklál a Kristu k nohám srazil.

Tu leží pádem jak řad cedrů padlý, co Samum zvrátil v hvozdech Libanonu a rvavým dechem sdral i list již vedry zvadlý. Pěst pokání s jich duší cáry pýchy

rve do naha i hedbáv lhostejnosti a na krev mrská za viny a hříchy. Svět hýří Sodomou a víří v tanci smíchy, prach líže Mamonu, kvas chlemtá Astaroty,

žhne v tlamě Molocha jak smolné slámy víchy. Však v chrámu lítost mělní srdce – zvlhlé líchy, co po sněhu a prudkých bouřích jarních zrn hrsti čekají v den sluneční a tichý.

V chlad dlažic řine očí bolná rosa, ret sevřen, ruce pod škapléře zalomeny, hruď žádá milosti co s drobné zrno prosa. Vin ránu jitří svědomí hlod vlčí.

Je k slovu Kristovu ston vyznání však hojí z úst kajících a bol, co nyní přísně mlčí. Žeň očisty tlum kajícníků tuší, – co leží na dlažbě jak zrno v brázdách jara –

kdy Rozsévač chléb bílý na hod mění duší. Dnů kajících Ó hlubé mlčení jak moře! Kdy ret se rozpuká jen viny vzdechem těžkým a chvějná ruka bije v prsa u pokoře!

Jen Bohu otvírá se stoudný kalich nitra: kde hmyzem pokálen a střísněn prachem, déšť milosti jej tichý myje v úsvit jitra! I vstanou svěží silným vůle vzmachem,

co klečí v prachu; půjdou čistí kalem, v boj s hříchem půjdou, nechvíce se strachem! A na vinici neumdlí dnů pod úpalem. Krok s hory pokušení vede v sady oliv,

ret odkud jásá pozdrav: Nový Jerusalem! Mír chrámem dýchá, van kvetoucích palem.