Tak léta stát jak zaklet do kamene,
ruch vnímat přec a žití všehomíra,
mít hvězdy v zraku, slunný den co zmírá,
sny černé noc kdy souká se vřetene –
Zřít bouř, kdy nebe hoří otevřené,
v níž bez otřesu sloup můj výš se vzpírá,
co vzhůru obrací zrak silná víra,
když pod nohou se propast rozeklene –
Růst každým jarem, dýchat jeho vůni,
kol srdce zimy led mít bez zámrazu,
jen v myšlének se ztrácet hlubé tůni –
Stát sám, a přece se vším kolem žíti,
hnus bahna neznat, nízkost podlých plazů, –
až pukne sloup a tělo v hrob se sřítí...