V snech utonul jsem v jasném odpoledni:
Orlice černá křídla rozestřela,
do sivých mraků ohněm prorážela,
a pod ní zástupové nepřehlední!
Kněz Václav na bílé jel brůně přední.
V blesk brně trčí dřevce zkrvavělá...
Orlice letem k horám hranic spěla –
trou za ní s chřestem mrakové se lední...
Ruch práce z venku snu rve pavučinu.
Tep kladiv, křik a skřipot kar a kladky –
což nelze snít zde v chvíli odpočinu?
Jdu z chrámu ven, den taví duše chmuru.
A udiveně obracím se zpátky:
co den ta stavba roste k nebi vzhůru!