ROH.

Zvuk rohu ze sloni se od hor chvěje a láme o hrad bílých stěn – – Noc pod lunou. A do peřeje jí svitů bledých touhou pěje

roh bílý, kvílí a paní hradu budí sen. Jde na pavlan a naslouchá a bádá, co nocí vlá z těch divných sloh.

Vlas hlavy volný zlato spřádá jí v roucha běl, co tucha skládá i slova, znova čím plesá, lká a hrozí roh.

„Ó paní má, tvůj choť plul mořem blíže a pouští písku putoval, kde na obranu Země kříže meč tasit velel nebes kníže,

krev líti, mýti pak v Jordanu vin rmut a žal. Již rány zhojeny, ni viny není. Zas domů Pán mi pokynul.

Ač v bouřném živlů burácení sláň pod lodí se zlobou pění, Bůh se mnou! Temnou i nocí jist já k břehu plul.

Dík jemu v modlitbách! Však nepoklekal jsem v cizí vlasti k povděku, jen o domov se v touhách lekal – – Bych jasný den a zoru čekal

zde doma, rtoma lnu k rodné půdě v pokleku. Jsem doma opět, po bojích a trudu, kde svatá země otčiny!

Jsem doma, dní svých po osudu i tichý hrob kde žehnat budu! Kam vidím, klidím a síti budu pro syny!

Co čeká as tu po dlouhých však létech můj čistý štít a hrdý znak? Sní v bohatých mé luhy květech – chví lásky dech se na tvých retech?

V dní mihu z jihu zval návrat můj tvůj slzný zrak? Slyš, čarovný zvuk temný mého rohu jak dálných kleteb vanutí!

Kde žena manželu i Bohu snad nevěrna cti pod úlohu – mstí zlobu k hrobu, roh k vyznání ji donutí!“

Tiš před bouří vlá po noci a tuchne. Hrom bez blesku ji rozeklál: roh zuní, duní, umlká a hluchne, stesk, třesk – div peklo nevybuchne,

a v lomu hromu řev kletby nese ozvuk dál – – Až ticho, ticho. Háje oněměly, skal z ozvěn sipí zmijí syk.

Žel rosy kane po krůpějích, až květ se láme tíží jejich, noc tichá vzdychá a dálka tlumí pláč a vzlyk...

Jde z háje pěší, na boku roh bílý a brůnu veda za sebou. Tam v dálkách bílá paní chýlí se nad propastí skal a kvílí,

ač v šeru věru jen andělskou plá velebou. „Až k zemi svaté, odtud ku domovu, kde láska zradu nehostí,

Bůh pro slzu kde touhy znovu by odvalil i kámen rovu – nač tedy zvědy, když ani tucha věčnosti?

Nač pouti tam, kdes nepoznal, že věky plá lásky víra nad hroby, že krásny jsou i rozluk vděky: vzlet touhy světu na útěky

ráj vídá, hlídá v snech cudných svaté siroby! Co čas, co chvíle? Kmit – co rosa hlásí, kdy slunce vzplane nad nivou!

Co život plní divem krásy, i duši světí slzou spásy, že vzkvétá, vzlétá duh cestou k blahu zářivou!

By méně bylo blaha pod hvězdami, vel, umru touhy odvahou! Kam nad života toužím klamy, jest touha vítěz! Rohu hrami

znám z touh se čistých, pnu rámě k nebi přísahou – –“ Ne, bílý oblak s pavlanu se kloní v pád do propasti pod hradem – –

Jen na kůň! Ostruhy v děs koni, křes jisker od podkov se roní, roh puknul, zmlknul msty trestným do skal dopadem.

Co údolem to lká, kde propast zeje? Tlum z hradu žen, jich kvil a sten... Svit měsíce se hrůzou chvěje, kam jezdec pádí bez naděje

a šílí, kvílí, leč nebudí již paní sen.