REQUIEM.

Dies irae, dies illa – – Trub ledný zvuk... Mne zamrazila mše dušičkové dumná tíha a svíce bludičkou se v slzách očí míhá.

Kat života mého přikvačí, na prkno natáhne tuhnoucí údy a kalné oči zatlačí. Až úlekem dne zvuky ulnou do němoty,

tma hlubá zavalí zor do slepoty, až na rtech sinalých se vlna vzdechů zlomí a stane srdce tlouci i touhy úponky, v něm po slunci se pnoucí,

mráz noci náhlý sžehne do pohromy, až ruce nevládne klid na prsa mi složí a v hlavách světélko se za mne porozhoří, smrt poznám tajemnou:

Ó Kriste Ježíši, mých snů i dnů mých soudce, smiluj se nade mnou! Tvé koruně se nízko pokoří má duše nahá, co k Tobě z těla s bázní vyletěla, –

z Tvých ran ji na smír oros krev Tvá drahá! V běd dávno okovech, již tuto v těle, slyš, volala Tě věrou Spasitele: Co ve mně vinou, oplakávám v bolu.

Co zrálo plevelem a do koukolu, žár hněvu ohněm sebemuky pálil. Co schlo a vadlo, Tvou jsem krví zalil. Hlad duše z mého chléb, však u Tvých sytil stolů.

Co hnisalo, děs v pleny smutku halil, že o vzdech soucitu jsem lkával v zpovědnici, Tvé pod jho kloně vzdornou šíj, žeh studu v líci. Kdy smekal se krok bludný do Gehenny

horoucích pekel, síry pod plameny: jej násilím jsem vedl na Golgothu Tvé po krvavé po šlépěji. Já z chrámu srdce vyhnal Astarothu

i sestry z Magdaly se boje, kající se krásy její. Já na kostnicích bojišť klnul zhouby Behemothu, ni Mamonu jsem oltář nevytýčil, leč zlatý prach i s nehtů rukou smýčil,

a Kazateli na blaženství hoře jsem k nohám sedal dojat u pokoře, bych do paměti ryl pravd velkost dojemnou – a přece hřešil jsem Tvém na zákonu,

jsa v rukou vlastních roven cizí loutce! V života skonu smiluj se nade mnou, můj Kriste Ježíši, mých dnů i snů mých soudce!

Den poslední kdy hrůzou vzplane a z hrobů hrud jdou tlumy Adamova rodu od západu, od východu na trub hlasných bouřnou shodu,

kéž rab Tvůj též Tvé po pravici stane! Zahlaholí vzduchem trouby, pohnou prachy v hrobů hloubi na rozhodné Boží soudy.

Voje nebes pádné chůze pod oblohou stanou k hrůze Svatým Boha, ďábla luze. Po vesmíru v třesků víru

chmurných oblak pod závěsou táhlé výzvy trub se nesou, od základů zemí třesou. Puká půda, skály šeré,

ze tmy zejí hroby steré, – vstalých sbor se na soud bere. Blesk rozčísne hory žuly, z dna by moře v pádu vzduly, –

kostry trosek trčí z důli. Popel, prach se vzduchem rojí, tvary těl se od mlh dvojí, – valné davy k soudu stojí.

Propadnou se v propast skály. Na bedra vin lehnou skály těm, kdo v zlu se dobru smály. Vyschnou v žár i vodné řeky.

Pramení se slzy z očí, hříšných tváře proudy smočí. Pekla chlum se třeskem boří: V hluku pluky – smolou hoří –

v Josafat se utáboří. V čele ohav po levici mračný Satan s hrůznou lící, zuby vzteky skřípějící.

Touhy, snahy, sny a činy, pláč i ples a ctnost i viny, chtíč a nedba, vzdor a kyny, hnus a hanba, úsměv dětí

budou zjevny u paměti na slávu neb na prokletí. „Vstupte, Svatí! Ráj vám k blahu! Vari, zlobo, od mých prahů

v pekelného ohně smahu!“ Strnou srdce pekelníků, zajásají Svatí v díku Jezu Kristu, Slitovníku.

Klatí budou děsem schnouti, Svatí půjdou s plesem poutí ku Kristu se přivinouti. Hříšní tuchnou černým morem.

V bílém jasu Svatí sborem vanou kříže pod praporem. Řve, řve Satan bolným hněvem – Svatí klaní s vděků zpěvem

pod spasným se kříže dřevem. Proudy síry zatopí se, plamen pekla zaklopí se, svor kde skal v tmy nakopí se.

Jasem vítá nebe jasné, věků věkům sídlo spasné, a v něm blaho nepohasne – – Kriste Pane, při smrtelném loži

postoj v hlavách štítem svému sluze, v nohách postoj mi ctná Matka Boží, nade mnou kříž svatý, po bok andělové! Bez lupu stoj ďábel v tmách, sám v hrůze!

Na zmar odvaha, neb duše nezachvátí! Před Bohem ta stane v jasné vlasti nové, kdy se tělo v lůno země vrátí. Obejmi ji Otec u návratu!

V tvůrčí dlaň mu zpět tam dcera splývej! Ale tady údol Josafatu zajizvených ran jí neodkrývej! Zde šleh biče již mi hříchů zpytování,

v duši lampa lítosti mi hoří, její plamen chví se od vzdechů a lkání, – do ní milosti mi vonný oheň vlívej! Kéž bran ráje hněv Tvůj nezatvoří,

neuvrhne v zhouby sluj mě temnou, nešťastní kde klnou Tvůrci ku rouhání, – Bože můj, můj Bože smiluj se nade mnou podle množství svého smilování!