V tmu skosím lilije stvol, sněhem vzkvetlý.
Již nebude jí červánkové zoře,
zde mlhou stuhne slunné vzduchu moře, –
květ v trouchni květů svadlých ve tmách setlí.
Van vůně z bílých kalichů v den vzletlý
smrt nežne, – vane k Proměnění hoře.
Květ netřísněný, slunci dnů se koře,
ni vadna, nedbá na ostřice metly.
Žel, oběť lilije-li bídu živí!
Proč družný cit květ cudný na zmar vydá?
I v štěstí, myrta liliji se diví.
Teď zřím: Rez pout jen temné dlaně hněte.
Mně odvaha v žil tepu studem stydá.
Jen tni! Mé ruce, nebi vstříc se pněte – –
Jen teď plaň krví, sněžný touhy květe!