An katan brousí tupou širočinu
a na zkumy jí pevnou rukou mává,
má duše oddaná se Bohu vzdává
a prosí prominy i za snů vinu.
Již na rozchodnou družkám v duchu kynu,
jimž o blahu se v touhách zemských zdává,
by touha v sporech dnů jim byla práva
a život nebyl katem ku záhynu.
Kdo srdce slíbil nebi na zásnuby,
van palem dýchá útěchou mu z Elim, –
jich kmenů nepokácí topor hrubý.
Zda ťal bych zde, msty práci nezlořeče?
Mně promiň, ctná, že za vraha ti čelím.
Ó bratře, bez výtky tě čekám kleče.