Ó lilije, to zahrada jest tvoje,
to hrobů klenutí, tmy hlubá koba,
kam vůle vedla, kde tě vězní zloba, –
dno skal, v tmách vyhloubená vlhká sloje?
V tuch výsluní mně kvetou myrty moje,
kde v bouřích tulíme se s druhem oba,
z myrt, požatých v den svatby, vínku zdoba
až uvede nás blaha do úkoje.
Jdi; Bůh v jas provázej tě matky blahem!
... Jak žhavě pálí pocel mladých retů,
co k polibkům se dětí rozpukají!...
Mně Bůh dal síly, nad života svahem
bych v oblak bílý spěla ku rozletu,
kde v stínu oliv ráj se panny tají.