I ráje vzdám se, víry ve proroka,
skal hory strhnu, co nám dráhy dělí,
mně podej dlaň! – i zákon sklamu bdělý.
V dvou srdcích vypuč plesná blaha sloka!
Já k ráji jdu – lze vin jen bez poroka –
byť trudně v muk se tmách dni moje tměly
a bolné slzy na řasách se chvěly.
Bůh pro květ rosný poutá bahen zmoka.
Ó vítězná, msta dravě srdce sápe,
co po tobě v snech marné touhy volá!
Klam krve úlitbou v báj ráje tápe...
Proč z eklog lásky vám vždy pláč jen žen se vděčí,
ni touhám snubů krev-li neodolá?
Mne odsuď! Pravdy křest blud z klamu léčí –