Práh překročila Dorothea žití,
by v ráj se vznesla touhou po Ženichu.
Slib Theofil chtěl v nevěřícím smíchu,
jak plní se, je s údivem mu zříti.
Jde smavé dítě, rajské nese kvítí,
třpyt rosy chví se růžím na kalichu.
Zří u víře, co v pochyb žádal pychu,
dech štěstí v hruď z těch květů vanout cítí.
Ó čárné růže, kvítí ráje rudé!
Květ ráje luzný nám-li bájí planou,
že nekvete jím žití naše chudé?
Když bolu růže z ran tvých krví kvetou,
zda tušíš, srdce, v květ co slzy kanou:
z nich tajné ruce vínek ráje pletou.