Ne v snech vždy neplodných v ráj srdce vybájený, –
jen sestup v života zde práci, ruch a změny!
Prach na duši ať sází, dlaň ať trním drásá,
přec na klas živný zraje, jde jím zjevně krása.
Kde v žáru nebe strmí skalné Etham stěny,
dlel rabbi Simon v postu, stále zamyšlený.
Zřel peklo, – v ráj se vznesl, Serafim kde jásá,
kde slávou se a mocí věčný Jahve pásá.
Chléb nesnášel mu havran... Cítě vadnout sílu,
šel rabbi Simon s pouště na žírný břeh Nilu.
V dnu úpalném tam bratří žnou a vážou snopy.
„Ty plémě bídné nemáš v duši věčna stopy?
Vám běda, chtíčů zemských uštknuti jste hadem!“
„Tys přišel rušit svět? K svým snům se vrať, mři hladem!“