Svit luny kružbou oken do svatyně proudí
snů tichou vlnou,
tuch bílé vidiny z tmy hrobů na jev loudí
dum mluvou bolů plnou.
V tmě bledne úžasem: Zář v rakvi křišťálové
kol čela Světice v jas nítí smrti snové.
Mhou lunnou tají sněhy závojů, rouch řasy,
zpod myrty s perel slzami se řinou zlaté vlasy.
V kříž bílé ruce tuhnou na panenské hrudi.
Sen lilije, dnů znojných neovanut smouhou.
Bol cizí v smutný hled zor zavřený ji budí:
jí u nohou mře v slzách anděl nyvou touhou.