Vzduch ovanul ji po žalářní plísni,
než smrť jej zavře, zrak se v jasu sluní.
Jde pevně, jak ni zápasníci junní,
krev svatá písek areny kde třísní.
Výš diváci jak kruhy vln se tísní,
jež nad svým plenem bouřnou vřavou duní.
I César vznešený v své loži trůní,
květ stáří ctného – senatoři přísní...
Smrť čeká ona, na hruď ruce kříží.
Chce k nebi vzhlédnout blaha ve předtuše,
však obava zrak cudný k zemi níží.
Jen pohled stihna, již by César kynul,
ji lvům by vyrval na žal toužné duše,
neb Pán by růží skráň jí neovinul.