PŘÍLIV.

Pomáhal příliv – a lodice Dánů jak na oddech pokryly výspy a břeh, ale z plujících draků ven řítí se oštěp a meč na lup a vraždu a seč.

Na krovy slaměných chat již letí plamenný vích, lká pláč, hřmí ryk a smích, z Gotlandu travných niv pěst zbrojná štve o překot do lodic ovce a skot,

na hradby Visby a kláštera Kariny bránu a zeď útočí zbrojenců změť, z portálu chrámu však opat jim v ústrety. Pozvedá dlaň: „U míru svatyně staň!

Pohostinu jdeš-li, nám vítán buď z daleka host; mnich, sám dne námahy prost, na stůl ti klade chléb a v rohu pěnivý mest, cizinci v ochlad a čest.

K ostatkům svatých-li pospícháš k očistě, vítán jsi! Pojď, kříž tě k pokání voď, světců přímluvou hřích buď prominut! Bez viny, chyb, i nám svou modlitbu slib.

Čemu však násilou lámati veřeje, do chrámu bít, žhavou smolou dštít, loupiti míru lid, v jich krvi ruce si mýt? Chrám zněl jen modlitbou díků! Kde brázdou my vedli kdy pluh,

žehnal, jsa s námi zde Bůh! Nevzněcuj bouři ni z Boha, ni v lidu, zlo platiti zlem – bezedno moře, hluboka zem.“ Na štít si udeřil mečem a směje se Asker Ryg:

„Důstojný opate Hane, vzdech marný jest, kletba i vzlyk! Na lup nám bohatý velel – kdy kleteb i pekla se bál? – udatný Valdemar král. Zlatý má v koruně kříž, plášť nachu, leč chudý má rub, –

jen mnich se rád s chudobou snub! Zlato a stříbro a skvosty a klenoty, peníz i kov, nám vydej bez teskných slov – však duch poklady hromadí v nebi, na zemi – pěst;

králi, co od země jest!“ Chrám jest i manstýř v úchvatky lupičům. Bohatý lup! Pod tíhou lodic trup nehybně trčí v nánosech odlivu: v přílivu hodinu

k domovu obrátí na moře hladinu, s hlaholem vítězných zpěvů a Gotlandu na posměch stihnou Dánska břeh. Kněz Hane zbůhdarma prosí, až k lodím za nimi jde –

Viking pálí a rve. Pomalu zdvihá se moře. Hrá u lodí slinami pěn – v písku to sykotá jen; vlnami lísá se příliv, lne kormidla pod obruč

jak hněvy kalená žluč. Příboj už vyzvednul lodě. Zní vesel bujarý ráz, pod břehů vede je hráz; na přídě prvé zpět Asker Ryg volá i v přílivu šum:

„Opate kněže, klň lupičům!“ Na břehu opat Hane dlí bez hlasu, sám tam a něm. Blíž kvasí se příboje lem. Na lodi v dálce však Asker Ryg rouhá se nad vod ruch:

„Opate kněže, kde mstný Bůh?“ Na břehu opat Hane jen klesá do kolen. – Kypí var zlověstných pěn. K požáru manstýře v děsu lká bratř: „Spěj, otče, již k nám!

Klň žhářům! Viz, v plameni chrám!“ Opat Hane strnul, pna ruce k nebesům. Vln příboj rovný dravce klům. Z hvozdů a polí zpět vrací se lid. „Pust dům i luh.

Lupičům kletbou kde Bůh?“ Neklne opat v bolestných modlitbách – spor vod u nohou, nad hlavou mraky černou oblohou. Ostrovem hledí – kol pusty jsou nivy, suť, kláštera krov,

zoufá a nemá slov: Ve rmutných života vírech, v jich příboji, odboji vln, jak člověk jest rozbojů pln! K dálným snů kvetoucích nivám z tmy hlubin zalétá duch,

k oblasti nezemských tuch, v odboji těla se vrací a padá v zlob změtených kal, na bídu, hoře a žal, ku zlatým vrcholům chrámů i nad oblak u věčný jas

ducha pravd vyzývá hlas, ale zla hrabivým pěstem jen úlomek zlata je drah, co ohnivých vidin oblačný tah v života proudu – běd vášnivých vichřic na popud –

tone a tříští se v rmut. Z příboje vášní, vin cizích – výš k nebi jen vraceti zrak, buď tělo tonoucí vrak... Vzdula se vlna a bělostnou pěnou mu oblila skráň –

Bez kletby bouří se sláň, k ostrovu z pevniny vichor se sápe a supá jak divoký oř Dánům na příkoř, trhá jim plachty, dře ráhna, rve lanoví. Burácí řev,

zní praskot a třeskot dřev – hromová bouře se valí a soptí a dáví. Vln hlod úžasným příbojem vod zpět na výspy, skály a bradla štve útokem loďstvo s kořistí

do zhouby čelistí.