Ó Pěvkyně, co v lilijích se z vláhy krve sněžíš,
v jichž nedotknutých zahradách dech Ženichův jen vane,
kdy rosou milosti se cudný kalich sklání,
Tvá dlaň, Ó Cecilie, k snů se požehnání
mně dotkni skrání!
V nich čisté sny ať ustelou dum svatební si lože,
bdi anděl můj a poutej zbojných smyslův odboj!
Hle, chudý statek duše dávám na almužny –
veď stezkou svatou ku křtu krásy hlas Tvůj družný
blud modloslužný!
Jdu pokorně Tvou stopou. Ve chmur katakombách klekám.
Tmou kynou varhany – toť záhon lilijí, tlum stvolů:
Dech bouřných nadšení jich zvučnou dření vane,
pel na skráň v úklonu s jich květů zlatem kane,
ros hvězdou plane.
Stín v divu naslouchám Tvých varhan jásotům a vzdechům
a mluvou plaché odvahy hlas píseň hledá novou.
Vděk Stvořiteli života a svatých duše vzruchů,
i Synu – v těla prach sil Věčna blahou tuchu –
i Bohu Duchu!