Proud valný tÓnů harmonií spěje
v loď chrámovou. Mé srdce v toužném tluku,
jak anděl z ráje vstříc by podával mi ruku,
a v očích rosná modlitba se chvěje.
Zvuk kvapnou bystřinou se pění na peřeje
a s moře vlnou čeřivou hrou hourá do souzvuku
k dnu hlubiny, co pod balvany zeje,
co vlahou něhou stoudných tuch luh vesny pěje,
kdy s pelem rosa kane květných do rozpuků.
Van palem tuším v rukou lidstva pluků,
s rtů nadšených se slavně Hossianah leje,
hřmí triumfálný vůz a prapor kříže věje:
Kdo vyšli z ledví Adama, jdou do posledních vnuků,
sbor Svatých v řízách sněžných roste na závěje,
Pán stírá prach jim čel a rmutnou bídy muku!
Své srdce vrhám vstříc a Kristu pod kolesa,
ať v prach je zdrtí. Než – dech jara po něm vane
a v stopách průvodu je vznáší na nebesa!
Proud zrn mi z dlaní bohatých v ně kane
a živě přerůstá vin drsné hloží.
Ó zázrak v půdě vyprahlé a plané!
Bok Páně otvořitý jasem hoří,
v tmy dálky pudí chmurné viny běsa – –
Mně v duše výsluní kveť láskou říše boží!