Prach všedních dnů ať na duši mi lehá,
co světlem plálo, matným stínem bledne,
co kvetlo růží, tuhne v květy ledné,
tep srdce vřelý žití mráz kdy žehá!
Bouř také chrámu zlaté stěny šlehá,
prach na obrazy sází se den ze dne,
pak novou omítkou již neprohledne
jich slavná veleba i tklivá něha.
Jak vlhký žalář mrazí ambit holý.
Jde klidně čas. Kde stěna malovaná,
tam omítka zas loupá se a drolí.
Zas radostně zřím: V poušti prší manna,
zas Kristus usmívá se v pozástolí
a na duze zas skví se svatá Panna.