Tu píseň z dětských let jsem neslyšel,
již dětským hláskem u mřížky jsem zpíval,
kde starý kněz se na nás vlídně díval
a v hlasů směsi hlas mé matky zněl...
Dech květů svadlých kostelem se chvěl.
Co letní večer hřbitovem se stmíval,
– tam již se dávno nikdo nepohřbíval –
kříž nad hroby se ještě zlatem skvěl.
Až zde ji slyším, řeč ji pěje cizí,
jak chladný déšť se do srdce mi vlívá.
Ten hřbitůvek zřím, vše mi s očí mizí...
Vy hroby dálné! Stesk mi duší běžel...
Co tichý večer se tak zvolna stmívá,
ten slyším zpěv, jak sám bych v hrobě ležel.