Jen blesk a blesk – mžik letěl do hlubiny,
v tmu padl s třeskem, jako skála padá.
Vzdor druží mu a bolesť věčně mladá,
byt nehostný mu Dudaëlu stíny.
Vzpjal křídla tuhá jako z želvoviny,
než bez moci zas na bedra je skládá.
Již pevná noha tíží jeho záda,
jej v puklé skály tlačíc rozsedliny.
V bok Michael již ratiště mu míří.
Ďas v křeči zaťal v žhavou půdu spáry:
šleh' pramen siný, v sled se rojí štíři.
Pláň smutná pne se v obzor nedozírný,
zkad otravné se plazí smolné páry,
čpí dým z nich dusivý a zápach sírný.