Skon Světice: Sní bílém na mramoru
a něžné údy tonou v květech zlatohlavu,
skráň cudná v závojů vln lichotných sní splavu.
Mír po bolu, sníh – tváře zhaslých zorů.
Tři paní vážné v soucitu a bolu
krev ran jí kmentem jemným s úctou utírají.
Kde roucha nasáklá jich tklivá péče stají?
Viz urnu zlatou s laurem do okolu.
Stín vzadu tlumený, jak tál by v plochu hluchou.
Jat něhou bolestnou, tam chmurně bdí a střeží
klid Mrtvé přísný anděl, halen v zářném nachu.
Sklon řas mu hrůznou zachvívá se tuchou:
Jen vzhled a vzdech – sklán u nohou Jí leží
a blahem slz mře bez perutí vzmachu...